Láska se dá bezesporu chápat různými způsoby. Každý o ni máme jiné představy, a proto občas nepoznáme, jak to ten druhý vlastně myslí. Osobně jsem nikdy nebyla na velká gesta. Nevěřila jsem jim. Ale když muž ráno potichu vstane, aby Vám připravil snídani, pověsí za Vás prádlo, když jste opravdu unavená, nebo prostě jen pozná, že potřebujete obejmout, musí Vás prostě milovat.
 
A když tohle nedělá? Možná Vám lásku projevuje jinak. Nenechá Vás chodit samotnou v pozdních hodinách, přinese Vám z obchodu oblíbenou čokoládu, nebo napíše roztomilý vzkaz na lednici, když odchází do práce. Projevů zájmu o druhého je opravdu mnoho, jen jim ne vždy dobře rozumíme.
 
Zdání ale může klamat. Jak okouzlující umí být kupříkladu takový sňatkový podvodník? A co muži, kteří týrají své ženy? Ti svým chováním umí zblbnout nejen svou partnerku, ale i široké okolí je většinou vnímá jako milé, sympatické společníky. Bohužel láska se dá předstírat. Nejde ji nijak stoprocentně prokázat. A i když se spálíte, pokud chcete být někdy zase šťastní, nezbývá než se znovu naučit věřit.

 
A jak poznám že je to ten pravý? „Já bych chtěla blonďáka, jo a musí mít smysl pro humor, taky aby měl rád děti a uklízel si po sobě ponožky.“ Kolik podobných vyjádření jsem už slyšela. A kolika ženám, které našly muže podle svých představ, láska opravdu vydržela? A byla to vůbec láska?
 
Stále přemýšlíme, co bychom od muže chtěly my. Jaký by měl být, co by neměl dělat, jak by měl vypadat. Ale k čemu to všechno je, když on nás sice miluje, ale nám se líbí hlavně jeho smysl pro humor?
 
Pokud opravdu chceme, aby nám vztah vydržel, v první řadě to musíme být my, kdo miluje. Protože i když někde hluboko tušíme, že to není ten blonďák s modrýma očima, co jsme si vysnily, bude v našich očích vždy tím nejlepším a nejúžasnějším partnerem. A pokud se milujete oba, vyhráli jste životní loterii.