Platí za pochopitelné a obecně přijímané, že politika by se neměla se sportem vůbec míchat. Ano, řeknete si. Měl by být ze své podstaty politiky prost, být čistý ve své soutěživosti, nadnárodní, politikou nezamazán. Nicméně tahle idea bývá sama o sobě spíše přáním a jakýmsi kýženým stavem, který není vždy bezezbytku naplňován. Obecně jde totiž o hojně diskutované téma rezonující zpravidla vždy po nějakém gestu provedeném na závodištích a kolbištích. Historie čítá takových případů mnoho, a to i přes regulace, respektive zákazy i postihy organizátorů a pořadatelů. Důvod? Ono to někdy prostě nejde, nevyjádřit svůj postoj. Doporučení či dokonce nařízení, ať si atlet svůj postoj ponechá, ale před daným kláním ho vždy odloží v šatně, je pro mnohé jednoduše a logicky nesplnitelné.

Spojité nádoby

To, že jsou sportovci za podobné projevy často kritizováni jedněmi a naopak vyzdvihováni k nebesům druhými, patří k věci. Na vrcholové úrovni sportu totiž dochází ke střetu s veřejným prostorem a reakcemi, které na stadióny patří. V dnešní době vše samozřejmě násobí internet a sociální sítě. V podstatě každý, kdo projeví veřejně svůj názor, je ihned konfrontován, ať už souhlasně nebo s názorem opačným. Podobných reakcí se dostává i umělcům, dle mnohých by i ti měli zpívat a hrát a „nekafrat do politiky“. I zde však dochází ke střetu občana a interpreta v jedné osobě. Jakékoliv působení ve veřejném prostoru je zkrátka spjato s postoji zúčastněných.

Jak z toho ven

Určitě je dobře, že nějaké regule jsou dané, třeba v podobě disciplinárních řízení. Dělat politickou „agitku“ z každého zápasu asi není tím pravým ořechovým. Zrovna tak není na druhou stranu od věci určitá benevolence, kterou společnost, organizátoři a provozovatelé rozličných turnajů předvádějí. Pověstný zlatý střed bude tedy platit i v tomto případě.